Půjčím si video od kolegů z londýnské organizace Stamma. Telefonování je pro většinu balbutiků noční můra. Slyšíme vás, vnímáme, chceme odpovědět. A-a-a-a-a-ale ono to nejde. Mnohdy nevíme proč, nevíme, kdy se koktavost spustí.
Bylo by troufalé pracovat s dětmi? Jako balbutik se postavit do role vychovatele, učitele?
Často přemýšlím, proč je pro většinu balbutiků tak nekomfortní ukazovat koktavost navenek. A jedna (ne-li jenom jedna) z prvních asociací, která mě napadá, je zranitelnost. Ta se totiž moc nenosí. Respektive zranitelnost se mnohdy spojuje se slabostí. Proto svoji zranitelnost většinou sdílíme v kruhu bezpečí, s důvěrou v protějšek.
Koktavost má několik odstínů, projevuje se různými způsoby - od opakování slabik, bloků až po záměnu slov.
A nejenom ke koktavosti, ale ke znevýhodněním či jinakostem, jako takovým. Tady bývá nasnadě zvýšená ochrana a citlivější přístup.
Zvýšená ochrana by ale neměla znamenat nadřazenost - ve smyslu - já jsem "normálnější", já jsem lepší. Támhleten je divný. Ono nemusí být vůbec nic verbalizováno, ale ta energie, která vyzařuje z člověka, resp....
Pocit bezpodmínečného pozitivního přijetí, je snad jeden z nejhezčích pocitů vůbec.
Kdyby tomu tak bylo, celé mé snažení o osvětu koktavosti by bylo zbytečné.
Kéž by.