spomaľ, máš privysokú rýchlosť.

Deset let zpátky jsem věřila, že když zpomalím svoje mluvení, jupíjou, odškrtnu si výhru.
Hlídala jsem každé slovo. Intonaci, tempo, klidný výdech, artikulaci.
Svět se točil kolem výsledku – kolem toho, CO řeknu nahlas a JAK to bude znít.

Rozumem jsem se snažila ovládat spontánní reakce. Nemohla jsem si je dovolit. Měla jsem jasná pravidla, podle kterých "mluvidla mluví".

Ale co se dělo uvnitř? Co běželo v tichém dialogu se sebou? Mmmh. A co se dělo ještě předtím, než jsem vůbec začala mluvit?
Nevím. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Jen jsem nerozuměla tomu, proč se mi nedaří říct všechno tak, jak bych chtěla. Plynule a bez obav, bez třesu a strachu.
A tělo mezitím odpovídalo po svém. Možná zrovna potřebovalo odpočívat – a já ho místo toho hnala dál. Za každou cenu. Jen abych si dokázala, že dokážu plynule vyslovit určitou větu. Známe to... Jenže tělu se někdy nechce. A to je v pořádku. Třeba aktuálně, příroda v zimě odpočívá a protože jsme její neoddělitelnou součástí, zasloužíme si odpočinek i my. Je to v pořádku.

Pak se zas rozjaří.

Zpomalit neznamená jen zpomalit mluvidla. Neznamená to pracovat jen s vnějškem. Znamená to jít nejdřív do vnitřního světa. Pobýt si se sebou. Zní to hodně jednoduše, ale je to těžký. Každopádně za mě zpomalit = zklidnit.  A to přináší obrovitánský benefity do každodenního žití.
Btw. mě třeba hodně zklidňuje klasicky dech na všechny možné způsoby (krabicový dech, apod.), opora v chodidlech nebo celkově se soustředit na pohnutky v těle. Dělám to už automaticky, pardon, tělo to dělá automaticky, já se mu do toho snažím moc nekecat.

Tak zpomalení zdar. 🩷