za přesahem sebe

Asi před dvěma lety, ještě během studia sociální pedagogiky, jsem při přípravě jedné prezentace narazila na TEDTalk sociálního psychologa Jonathana Haidta. Může být pro někoho kontroverzní, každopádně se mou docela zarezonoval. Možná i pro to téma, které je mi svým způsobem blízké. Jak napovídá název Religion, Evolution, and the Ecstasy of Self-Transcendence, mám taky vlastní
self-transcendence zkušenost. Prostřednictvím meditace, ne psychedelik.

Protože na někoho můžu občas působit senzibilsky děsivě, proto to téma otevírám. Ale ne, v tarotu nejedu ani kouli z křišťálu doma nemám. Koště taky nemám, jenom smetáček a na tom se odletět nedá a horoskopy jedu ve stylu "důvěřuj ale prověřuj". Myslím, že nějaká moje mystic/magic spočívá v praxi meditace (imaginace + mindfulness), kdy jsem rok, denně, seděla se sebou. Zbystřily se mi smysly. Dařilo se mi kultivovat emoce i ego. Co je důležité zmínit, neměla jsem rozepsaný roční plán meditací, já jsem to dělala proto, že mi v tom bylo dobře. Vlastně úplně spontánně. Přiznám se, občas jsem do meditací utíkala, bylo mi tam líp.
Zároveň nemůžu tvrdit, že to bylo pokaždé easy, to určitě ne. Byl to proces. Ono totiž to gró nebyly ani tak ty zážitky, ale postupná integrace a aplikace do života. Pak jsem si taky vyzobala to, co mi sedělo z různých rozvojů, kurzů, filozofiií, náboženství a terapií. Zpočátku jsem měla ještě průvodce v rámci meditací. A takový mix všeho mi pomohl se přijímat sebe jako člověka, vč. koktání.

Každopádně podle mě spiritualita nemusí nutně znamenat hluboké ponory do sebe při rituálech v Peru nebo intenzivní transformační seance pod vedením někoho dalšího. Sama jsem na různé formy hlubinných meditací opatrná... záleží na lektorovi/lektorce a jaký má záměr.
V konečném důsledku, třeba častěji chodit do přírody, na chvíli se zastavit, vnímat svůj dech a zeptat se sama sebe, jak mi vlastně je, znamená víc než intenzivní zážitky.
Mně když bylo opravdu ouvej, soustředila jsem se jen na to, jak se pravé chodidlo dotýká země, a pak to levé. Nic víc. A vlastně mi právě tohle hodně pomohlo.

Nemyslím si, že je to vždycky o velkých krocích nebo převratných zážitcích. Moje cesta byla hlubší, ale ne proto, že bych za ní cíleně šla.

Každopádně ať si tady svým spirit rozvojem nečechrám moc peří, tu člověčinu prostře nejde zapřít. Kolikrát bez rozmyslu nasekám chyby, které mě pak mrzí. Občas overthinkuju, radosti, obavy ... všichni jsme na stejné lodi. Jak říká Haidt v závěru "Každý člověk je kusem kontinentu, součástí celku.."¨

Víc nebudu spoilerovat..;)