síla nespočívá v plynulosti řeči, ale v odvaze promluvit

... i když je to těžké. Když cítíme, že chceme, nebojme se promluvit i přesto, že můžeme být v očích toho druhého souzeni. Promluvit i přesto, že se cítíme zostuzeni. Promluvit i přesto, že svoje "koktající" já, nechceme přijmout. Cení se odvaha, ne plynulost.

Když však cítíme, že promluvit musíme, měli bychom, tak vězte, že nemusíme. Nemusíme vůbec nic, jenom proto, abychom něco někomu dokazovali. Většina z nás sebe zažila v plynulém módu a nemusíme si naši plynulost dokazovat úplně s každým člověkem. Existují i lidi, kteří nás nerespektují. A těm je zbytečné se snažit něco vysvětlit. Akorát v nás mohou probudit frustraci z toho, že s nimi to prostě neumluvíme. Bodejť by jo, když se cítím v daném prostředí nekomfortně, odrazí se to i na mluvě. Ale to ti lidičkové nemusí vědět... mohou vidět jenom tu špičku ledovce a myslet si, že máme strach, jsme nervózní, nevyrovnaní, a že si teda na nás zgustnou.

Nevím jak vy, milí balbu kamarádi, ale já třeba, když cítím, že mě někdo nerespektuje/nechce respektovat, tak s ní/ním ani nemluvím nebo se vyhýbám vzájemnému kontaktu. Nemám potřebu vynakládat úsilí a energii takhle vniveč. Raději si ji šetřím a věnuji ten čas někomu jinému, kdo slovem umí pohladit. Nebo si přečtu knížku. Nebo napíšu článek. Nebo jdu cvičit. Zkrátka udělám něco milého pro sebe a to je záruka pro to, že se budu cítit lépe - nejen v tu danou chvíli, ale v následujících hodinách. Prostě je to jen o nás, o tom, čemu a komu věnujeme svoji energii, úsilí, čas.

Suma sumárum - pokud chci mluvit a jenom mě brzdí strach, tak jdu do toho a promluvím. Ten pocit je pak nenahraditelný.
Pokud cítím, že nechci mluvit (byť vím, že bych to mohla umluvit), tak se nepřemáhám, do ničeho nenutím a prostě nemluvím.