sebehodnota, hranice

Je jedním z klíčových témat koktavosti. Už jsem o tom možná i někdy psala...

Sebehodnotu jsem měla hodně sraženou dolů. Tím, že jsem se styděla za sebe, za to, jak mluvím, tak jsem se měla tendence snižovat i jinde. Sebehodnotu jsem se potřebovala učit a trénuju ji dál. Ať už oceněním sebe, nebo tím, že jsem k sobě začala hezčejc komunikovat. Velkou součástí sebehodnoty byl i trénink hranic. To bylo těžké, protože jsem měla za to, že budovat si hranice znamená být nepřístupná a tvrdá. Kor v mém moc kokty období. Pořádně si držet hranice jsem začala až posledních pár let, kdy v minulosti byly hodně překročeny. Kompasem pro jejich stavění mi byly opět a zase pocity. Když jsem se ve svých očích "snižovala", tak jsem cítila, že mi v tom není dobře. Byla jsem zpětně na sebe naštvaná.

Hranice neznamenají v sobě pěstovat cynismus, i když to může kolikrát necitelně působit. Pro mě jsou navrácením se do vlastního středu. Klidem a rozvahou. Jo, někdy se vypnu, ale proto, že to potřebuju pro sebe, ne proto, že bych chtěla někoho provokovat nebo za jeho zády kdovíco dělat. Někdy si prostě potřebuju chvíli pobýt sama v sobě, urovnat si věci, dýchat sama pro sebe. Jindy se potřebuju soustředit na to, co zrovna řeším. A že toho teď je… od práce přes stěhování až po všechno ostatní, co se s tím pojí. A pak potřebuju opočinout. Je pravda, že ještě nemám úplně v malíku všechny ty technické vychytávky, které by mi mohly spoustu věcí zjednodušit a ušetřit čas. A tím, že jsem takové jelito a všechno si dělám sama, mi toho pak zabere mnohem víc, než by muselo. Na tom potřebuju zapracovat. Protože i "čas sama pro sebe" se dá občas zaměnit za čas strávený vlastní technickou negramotností. 😄
Každopádně jak se dostanu do únavy, pomalu se vychyluju ze svého středu a přestávám respektovat vlastní hranice. A to nechci. Navenek pak působím roztěkaně, dělám víc zbytečných chyb, nepřesností.. Nějakou dobu takhle dokážu fungovat. Pár dní to ještě zvládám, ale pak se ozve tělo. A to mi tedy umí nastavit hranice naprosto jasně, což nejde nerespektovat. Si vždycky uvědomím, jak je chytřejší než moje hlava aneb chci víc spánku, jinak bude migréna, má milá.

...

Každopádně hranice pro mě neznamenají odmítnutí druhého. Znamenají ladění se na sebe. Co můžu já a kdy? Co můžeš ty a kdy? A jak to nastavit tak, aby nám v tom oběma bylo dobře? Někdy je to složitější, třeba kvůli vzdálenosti nebo jiným bariérám. Pokud to jenom trochu půjde, je fajn postupně zlepšovat vzájemnou komunikaci, aby byla jasnější a abychom si dokázali říct, co potřebujeme. A poezií nebo písní člověk něco zhruba řekne, ale nemusí to být přesné. Hlava pak dokáže vydedukovat i to, co není, nechá-li se jí až moc prostoru. To asi do nějaké míry zná každý z  nás.
A pak ještě důvěra. Ta může být nalomená předchozími zkušenostmi, třeba s bývalými partnery. Člověk si pak může některé obavy automaticky přenášet i do nového poznávání, přestože poznává někoho, kdo se k němu chová jinak. Postupně se tak potřebuje učit, že to může být i jinak. Že nemusí být pořád ve střehu a že nemusí hrozit nebezpečí. Je to postupný proces, já vím. Budování pocitu bezpečí, vzájemné komunikace i důvěry chce čas. Jen... bez důvěry to nejde.