proč někdy mluvení dddrhne a někdy je plynulé?

Taky mě to fascinuje. Myslím, že každý člověk s koktavostí zná tu situaci, kdy s jedním člověkem mluví úplně přirozeně a plynule - few minutes later - s jiným sotva vysloví "dobrý den". Nechci ale generalizovat, tak spíš vyjdu z vlastní zkušenosti.

Stává se mi, že mluvím jako raketa (svižně) a když se např. otočím a kouknu na člověka přede mnou, jako by se ve mně něco zaseklo. Najednou je těžké pokračovat v raketovém tempu. Jakoby mě paralyzovalo něco těžko pojmenovatelného... chemie, energie, sympatie/antipatie? Něco, co prostě visí ve vzduchu. Hodně vnímám pohnutky ve svém těle a když se spustí signál "bacha, odstup, netlač se do toho, nejde to," tak automaticky zvolním, stáhnu se a možná působím až ustrašeně. Je v tom vlastně spíš nechuť se přepínat.
Každopádně když s takovým člověkem potřebuju něco vyřídit, komunikovat, strategie je jasná - zpomalím (i když chci být rychle pryč), dýchám, snažím se soustředit na konkrétní věc, kterou potřebuju řešit. Pak sbohem a šáteček, bez výčitek.
Tělo mi dává jasně pokyn: "Nevydávej tady energii, nestojí to za to." Snažím se ho poslechnout. Když převezme kontrolu hlava a to se stává, ne že né, nejsem robot žejo, tak mě začne atakovat, proč nedokážu mluvit se všemi stejně.

Ba ne, já nemusím. Můžu si vybrat, komu věnuju čas, pozornost. A možná se tímto chlácholím, ale vlastně mám pocit, že mě koktavost občas chrání. Pomáhá mi směrovat sílu a energii tam, kde to má smysl.