proč jsem se s kokty příhodama nesvěřovala

Jako dítě jsem se nechtěla nikomu svěřovat. Až jsem začala chodit na střední, tak jsem cítila že se můžu svěřit paní terapeutce. Já se teda tehdy potřebovala vylívat z hodin angličtiny, měli jsme totiž paní angličtinářku, která mi tenkrát říkala, že si myslí, že neodmaturuju z AJ v časovém limitu, který je tam nastavený. Že to prostě neumluvím. Vzhledem k tomu, že to byla starší paní s drobátko víc pesimistickým pohledem na život, tak vlastně chápu, že koukala i na tu moji situaci přes svůj vlastní filtr.

A rodičům jsem se nesvěřovala, protože jsem cítila, že bych je mohla zatížit. Ne že bych přemýšlela, kolik toho jako dítě unesu, ale takhle jsem to v té době měla. Pak jsme si to s mamčou řekly později.

Svými pocity jsem se odmalička více či méně řídila. A dělám to doteď. S tím se pojí i nějaká moje touha věci a situace prozkoumávat. Když něco cítím silně, potřebuju to prozkoumat. A někdy tu touhu potřebuju krotit, ať už směrem k sobě, protože potřebuju aktivovat rozum nebo směrem k druhým, protože se můžu dotýkat jejich hranic.
Spoustu věcí pocitově zkouším a jdu do nich i s vědomím, že nemusí vyjít. Takhle jsme se to třeba naučily praktikovat se ségrou.. když se jí nechce někam jít a měla by jít kvůli mně, tak to řekne a nejde. Protože víme, že když se bude přemáhat jenom kvůli mně, tak jí nebude dobře. A naopak. Když nechci já a lámala bych se jenom proto, abych udělala radost, tak jí to řeknu a nejdu.
A nevnímáme to ani u jedné jako sobectví nebo nezájem, ale jako nutnou součást opečovat se, ať může jít/můžu jít třeba příště.