přátelství, které nepotřebuje slova

Když mi někdo blízký chce pomoci, většinou mi pokládá otázky anebo se uchyluje k nevyžádaným radám.
A ty já teda tuze nerada. Byť vím, že jsou poskytovány s tím nejlepším záměrem. 
Naučila jsem se místo přikyvování reagovat slovy, že nechci poradit, že potřebuju jenom blízkost toho člověka, jeho plnou přítomnost, objetí. Nepotřebuju vlastně nic dalšího.

Když poskytuju pomoc já, snažím se soustředit, abych nedávala nevyžádané rady. Někdy se mi to povede, někdy nepovede. Pochopení a zájem se snažím vyjádřit "mmm", přikývnutím, očním kontaktem. Nabídnu kapesník, vodu nebo čaj. Zeptám se "Je něco, co pro tebe můžu udělat, aby ses cítil/a lépe...?" 
A čekám. Emoce se potřebuje odprožít, aby odešla.

Tyto verše ↓ jsou pro mě jakousi připomínkou nevyžádaných rad a potřeby bezpodmínečného přijetí, po kterém prahneme prostě všichni. Mít vedle sebe takovou duši, která nás "unese", respektive unese naše momentální rozpoložení.

Že rozumíš?
Že mě chápeš?
Že to zvládnu, že to dám?
Že prý to mám jako zkoušku,
jako poslání a dar?
Neříkej to, prosím, neříkej.

Že máš pro mě odpovědi?
Že jsou platné pro všechny?
Že můj smutek brzy zmizí, že pak budu svobodný?
Neříkej to, prosím, neříkej.
Že jsem neměl ničit vztahy, že to umíš posoudit?
A že v útrapách a pláč i ty mi umíš poradit?
Neříkej to, prosím, neříkej.

Já jsem sobec zahleděný
jenom do své bolesti,
ale tebe potřebuji,
bez podmínek, bez "jestli".
Měj mě prostě jenom rád...

Ber mě, když jsem na tom lépe,
drž mě, když jsem na tom zle.
A když pláču, tak si řekni: ano, potřebuje mě.
Příteli, můj příteli!

~ Joanetta Hendel