potřebuju si pokoktat.

Rok cca 2019, si pamatuju na okamžik, kdy říkám blízkému člověku naproti, že si potřebuju prostě regulérně pořádně pokoktat. Zvláštní co? Ale já si více či méně mluvení posledních pár let fakt hlídala. A to bylo hard. Tenhle ten okamžik uvědomění, který jsem si nahlas přiznala, zaváněl svobodou. 

A i když se občas přistihnu, jak si říkám, že jsem fakt trouba, protože jsem nemluvila "hezky", tak koktání mi paradoxně podává v nejsyrovější podobě autentickou samu sebe. A občas je to sakra těžký, ale je v tom ta opravdovost.
V očích ostatních můžu působit jako loser, nedůvěryhodně, roztěkaně, méněcenně nebo labilně. A když mě to přepadne, pokaždé si sama pro sebe řeknu (mantra every day):
"Ano, zakoktala jsem se."
"Ano, ten člověk si o mně může myslet cokoliv."
"Ano, já vím, jaká jsem, a beru se taková, jaká jsem."

A pak to pustím z hlavy....

To přijetí mi hrozně pomáhá. Prostě přijmu fakt, že jsem se zadrhla. Neanalyzuju, proč se to stalo, proč nemluvím plynule nebo proč se ten člověk dívá tak či onak. Ne. Přijmu, že to v tu chvíli bylo takové, jaké to bylo. A příště to může být zase jiné.