nebýt sám, skutečná výhra

Někdy se ve světě, kde se všichni předhánějí, kdo toho vykoná/stihne/řekne víc a rychleji, cítím čím dál více jako ten, kdo nechce stíhat. Moje (nejen) slova někdy váhají, díkybohu. Klasicky, dříve jsem si myslela, že kvůli tomu nejsem dost a ostatní mě zavrhnou. Ale, mám štěstí, které naplno doceňuju až teď — mám kolem sebe lidi, kteří mě chtějí slyšet (.. a já samozřejmě je).

Lidi, kteří mě nenechají v tichu, tmě či hluku, samotnou. Kteří nečekají na pointu, ale poslouchají cestu. Kteří nezrychlují, když zpomaluju. Kteří mě podporují, když jdu ke stropu a podají pomocnou ruku, když to potřebuju.

Díky nim se nemusím měnit, abych si zasloužila být milovaná.

Vím, tihle lidé nejsou samozřejmost. O to se moje vděčnost násobí. Jsou moje kotva, moje svoboda. A já jim to nikdy nezapomenu.