manipulace.

Měla jsem pocit, že ji v poslední době potkávám častěji, než bych chtěla. Když si ale zpětně přehraju svůj život, byla tam též hojně, ale já ji neviděla. Manipulaci je přisuzován automaticky negativní náboj. Přitom vliv sám o sobě nemusí být zlý. Možná bych raději použila slovo inspirace. Inspirace v sobě nese velký kus autonomie a respekt.

Když mi bylo patnáct, chtěla jsem, aby mě měli ostatní rádi. Ve dvaceti rovněž tak. Bylo mi dobře s lidmi, kteří mě chválili, usmívali se, oslovovali mě Peťulko. Upřímnost, zvlášť tu nepohodlnou, jsem si brala osobně. Jako útok. Přívětivost měla sílu a já dělala to, co se ode mě očekávalo. Když se na to dívám zpětně, skoro si nepamatuju, že bych se někomu vzpouzela.
Ve škole i v práci jsem byla přizpůsobivá. Všem a všemu. Plus k té ultra flexibilitě přidej koktání. Představ si, že chceš něco říct a půl minuty ze sebe dostáváš jen "mů-mů-mů… můžu se zeptat?" Není to snadné. Ať si kdo chce co chce říká, lidé s určitým znevýhodněním to mají těžší. Když budu mluvit za koktání – neznalost umí zatopit – lidi neví, jak se k nám chovat, neví, že koktání vypadá i tak, že nekoktáme. O to víc ale cítím, že to takhle nechci nechat.

Jsme zranitelnější. Náchylnější na sliby rychlé pomoci.

Kolem pětadvaceti jsem začala manipulaci prokoukávat. Když jsem si začala stavět hranice, manipulátoři se vzpouzeli. Velký špatný. Držet si dekórum, když projevuju nesoulad je náročná disciplína. Učím se stále. Učím se pozorovat, co ve mně děje, když se stavím za sebe. Většinou dobrý pocit namixovaný s lehkou nejistotou. Nezvyk, který přetavuju v návyk.

A jde to. I s tím koktáním. Hranice často i vizualizuju. O tom možná v part II.

♡