léčba, která přestala fungovat

Dlouho jsem chtěla mluvit o léčbě koktavosti. Tenhle text měl původně dostat trochu jiný formát, ale… ehm, to bude asi až část dvě. 🙂

Léčba koktavosti je pro mě osobní téma. Velmi osobní.

Celý život jsem se snažila koktavost odstranit. Překážela mi. Bolela mě. Dělala mi ostudu. A když jsem si konečně myslela, že jsem našla způsob, jak mluvit trvale plynule, přišel pád. Ano, začala jsem mluvit plynule, ale jen tehdy, když jsem striktně dodržovala pravidla dané techniky. Na jednu stranu je to báječné. Na druhou stranu svazující.

Člověk není robot. Člověk je emoční bytost. A ať chceme, nebo ne.

Často s oblibou říkám: "Já bych mluvila touhle technikou, kdybych neměla strach mluvit jinak."
Nechci, aby mě svazoval strach z toho, že se můžu zakoktat.

Začala jsem se proto pídit po léčbách koktavosti v Německu, kam jsem odjela na stáž. Utvrdili mě v tom, že léčba neexistuje. Existují prý pouze techniky, které mají d. Takzvaná technika fluency shaping je velmi podobná naší české technice zmírňující projevy koktavosti.

Pídila jsem se i v Anglii. A v bledě modrém jsem dostala totožnou odpověď.

Nechci nikomu brát iluze. Sama se do nich občas zahaluju, abych nemusela stát tváří v tvář skutečnosti, která mě rozkládá. Přesto si myslím, že je potřeba pravdu postupně, i po pidi kousíčkách, odhalovat a přijímat ji takovou, jaká je. Pak se uleví.

V hloubi duše — sama za sebe — věřím, že koktavost se může "rozpustit". Může odejít ve chvíli, kdy už nebude potřeba. Možná, že skutečná plynulost nezačíná v řeči, ale ve chvíli, kdy se přestaneme bát ticha, chyb i sebe samých. 🤍