koktání ve vztazích II

Minule jsem psala o vztazích, které jsou nebo byly pro mě důležité. A to jsou většinou lidi, kteří mě berou, dávají mi prostor, naslouchají, počkají, když potřebuju. Jsou tu pro mě, jako já pro ně.

Ale samozřejmě potkávám řadu lidí, a tak se dostávám do interakcí chtěných i méně chtěných. A já bych ráda mluvila o těch ne úplně chtěných. Jsou tady lidi, jejichž reakce jsou si v něčem podobné. Mají tendenci mě vidět jako slabší článek společnosti. Téma jinakosti k tomu samozřejmě vybízí. Přes svůj filtr vidí koktání, ne mě jako člověka. V souvislosti s tím se snaží poukázat, že nejsem dost. Staví se do dominantní pozice, mají přitroublé poznámky nebo nevěnují dostatečnou pozornost tomu, co říkám.
Btw. právě kvůli tomu vznikla tahle osvěta.
Taky jsem si myslívala, že nejsem dost. Když jsem prokoukla, že si tím škodím, začala jsem si žít po svém. A absolutně jsem se smířila s tím, že někteří budou mít radši svoji představu o mně, než mě samotnou.

..

Obecně si myslím, že mám pro lidi docela dost pochopení. Často naslouchám, snažím se podívat na situaci očima toho druhého a nesoudit, protože jsem v jejich botách nešla. A i tohle má svoje hranice. Empatie totiž neznamená nechat si všechno líbit. Lidi umí slovem pohladit i bodnout. Umí pomoct, podpořit i zmanipulovat nebo zneužít. A někdy je rozdíl mezi tím docela překvapivě malý.
Proto obyčejná čistá ohleduplnost, nic monumentálního, je dost. Nebo stačí prostě držet jazyk za zuby a neublížit. To je taky dost. Respekt k tomu, jak to má ten druhý, je možná jedním z gest opravdové vyzrálosti.

A reminder pro všechny… you're enough.