když tělo mluví

Poslední dobou jsem se v noci často budila. Ráno, když bylo potřeba vstát, se aktivoval kortizol, pobírala jsem se a jela dál. Ale jak jsem si mohla odpoledne dovolit vypnout, vypnula jsem úplně. K tomu se dostavila bolest hlavy, velká únava.
O tom, že tělo umí dát najevo svou nespokojenost, přetížení a únavu, o tom žádná. A vlastně vždycky – dřív nebo později – se potřebuju začít řídit podle pocitů. Protože když tělo začne vysílat signály a já mu vyjdu vstříc, vyhraju. Když je budu ignorovat, budou se stupňovat… a já padnu.

Po všech těch podcastech, knihách typu Tělo sčítá rány a dalších zdrojích se mi více více rozjasňuje: tělo ví. A často ví víc než hlava... když to úplně takhle laicky nandám.
Protože je tělo tiché, hůř se mu naslouchá. Mysl je hlučná, vtírává a zaujme pozornost snáz. Jako hlučný člověk, který okamžitě obsáhne místnost, zatímco tichý pozorovatel zůstává v pozadí.
A světe div se – pozornost věnovaná vlastnímu tělu ve mně probouzí sebepéči. Začínám se vnímat a chci, aby mi bylo dobře. A to se samozřejmě propisuje i do mluvení.

Tak jenom, když tělo mluví přes pocity, naslouchej.  ♡