když na mě jde strach, tohle jej dokáže rozpustit →

Říká se,
že řeka, těsně předtím, 
než vstoupí do moře,
se třese strachem.

Ohlédne se zpět na cestu,
kterou uplynula.
Od vrcholků hor,
dlouhou, vinutou cestou,
přes lesy a vesnice.

Před sebou nyní vidí oceán,
tak nekonečný,
že snad ani není možné,
než zmizet v něm navždy.

Pro řeku však skutečně není jiné cesty.
Nemůže téct zpět.
Stejně jako nikdo z nás
se nemůže životem vracet.

V naší existenci
není takový návrat možný.
Řeka se musí odhodlat
a vstoupit do oceánu,
protože právě a jedině tehdy ten strach zmizí.

Protože právě tam řeka pozná,
že nemizí v oceánu,
ale stává se jím. 

Zdroj: Khalil Gibran; český překlad: K.Grofová