když koktání rozesměje.

Není smích jako smích. Někdy je to jen milé pousmání, se stále vyjádřeným respektem. Jindy se za  úsměvem skrývá despekt. A často ani nemusí být vědomý.
Často jsem mívala/mívám pocit, že když se zadrhnu, lidé mají nade mnou navrch. A právě proto jsem nechtěla koktat. Nechtěla jsem být míň než ostatní. Fakt, že zadrhávání staví lidi do nevýhodného postavení, má svoje sociální, psychologické a kulturní vysvětlení.
Proč jsou v pohádkách postavy, které koktají, většinou vyobrazeni jako truhlíci, zmatení a nejistí...? Jasně, jde o rychlý zdroj humoru, ale zároveň mohou upevňovat stereotypy, které nám všem do jisté míry zůstávají v hlavách.

Koktání pro mě není jen o řeči. Je také o pocitu rovnosti a o respektu. 

A pak je tady ještě naše vlastní (balbu) vnímání druhých. Lidé se často pousmějí, aniž by chtěli zraňovat nebo ukazovat, že mají navrch. Je to prostě situační záležitost. Odlišit, kdy je smích neškodný, a kdy za ním stojí pocit nadřazenosti, je někdy oříšek. Často se odrážím od toho, jak se v daném prostředí a s konkrétním člověkem cítím. Strategie, která může pomoct. 💛