jinakost druhých

Když jsem začala spolupracovat s Amnesty International, a jezdívala/jezdívám jako Živá knížka do škol, bylo to primárně o předávání mé dlouholeté žité zkušenosti s koktavostí. A nebyla jsem sama. Bylo nás víc, živých knížek. Každá se svým příběhem. A to byla velká přidaná hodnota. Když se poštěstilo, sdíleli jsme si příběhy navzájem. Tím jsem si hodně rozšiřovala obzory a vycházela ze svého tunelového vidění.
Je tady fakt spousta rozmanitostí a mám pocit a troufám si tvrdit, že tím hlavním pojítkem a motorem, proč to s knížkami děláme, je naslouchání a respekt. A ten jsem mj. od žáků a studentů dostávala. Byli vnímaví, pozorní a citliví k tématu. Jasně, někteří se zasmáli, když mě poprvé slyšeli, protože při představování hooooodně natahuju a pak se postupně dostávám do běžného tempa lidské řeči, ale co bych dělala já v jejich věku a bez svojí zkušenosti, asi úplně to stejné.

Společnosti asi bude ještě nějaký čas trvat, než do sebe integruje fakt, že jinakost, ať už je jakákoliv, je v pořádku. Ale dá to (snad, možná,  doufám). Co je jiné může být obohacující. A jo, občas si přeju, aby někteří škarohlídi pocítili (aspoň na pár minut) tu bolest z nepřijetí. Ne proto, že bych byla zákeřná mrcha, ale proto, že když to člověk prožije, tak se možná zamyslí nad tím, jak se zachová nebo co vypustí z pusy.
Takže milý Ježíšku, na Vánoce kouzelný prsten od Arabely, jo? Já jim to dám jenom na pár minut, slibuju. ;)

A díky, Amnesty.