když je potřeba, give me a hug

Koktání, samota a ten pocit, že stojíš "mimo ostatní", dokážou být/jsou hodně těžké. A právě proto je bezva, i když to chce nabrat kus odvahy, zkusit o svých pocitech mluvit. Sdílením se totiž často rozplyne ten nejhorší pocit: že jsi na to sám/sama. 

Když mi bylo ouvej, pomáhalo mi pár věcí:

Sebepéče — udělat si radost — jít do divadla, zajít si do sauny, dát si čokoládu nebo cokoliv, co mě potěší. Zkrátka se trochu opečovat. Pomáhá mi i hudba. Představuju si, jak do té písničky naházím všechny sr* čky. A když si k tomu ještě zazpívám, uvolnění do pár minut garantováno. ;) Aaaa někdy prostě pomůže se vyplakat. Dostat všechno ven a nevnímat to jako slabost. Naopak. Když smutek pustím ven a odprožiju si ho, rychleji odejde.

Pak když pocítím potřebu sdílet, tak první okruh — rodina, blízcí, kamarádi. Často nechci poradit, ale jen prostor, kde se můžu "rozlít" a jít si pro neobyčejně obyčejné objetí. Pak taky potřebuju, aby mě někdo vyslechl a věnoval mi pozornost, je to můj tzv. jazyk lásky (btw. určitě doporučuju knížku Gary Chapman – 5 jazyků lásky, vykresluje a ukazuje, jak se liší způsoby, kterými lásku dáváme a přijímáme. A najdeš svůj jazyk lásky).

Postupně jsem se učila říkat nahlas věty, které mi dřív připadaly těžké: "Můžu být chvilku s tebou? Potřebuju pomoc, podpořit. Necítím se teď moc dobře." Ze začátku mi to připadalo zvláštní a nejisté a občas s tím bojuju i dnes (mám tendenci všechno zvládat sama, což taky není ideální). Ale když to neřeknu nahlas, ten druhý to prostě neví. A přitom tahle ta otevřenost může kolikrát zajistit lepší spaní.

No a když zrovna nikdo takový blízký není, vždycky existují linky pomoci nebo krizové intervence. S čímž nemám osobní zkušenost, ale zdá se mi to jako fajn pomoc a podpora — vyslechnutí, respekt, žádné posuzování. Protože i když se někdy zdá, že je člověk na všechno sám, není to tak. Pomoc tu je, jen je potřeba si o ni říct. ❤️