jak popsat strach z koktání těm, co nekoktají?

Dosud jsem nenašla způsob, jak co nejlépe přiblížit, jaké to je, když koktám. Malcolm Fraser, autor Svépomocného programu při koktavosti, taky balbutik, shrnul svůj vlastní pohled do dvou odstavců. Zkusím parafrázovat.

Představme si zdravého člověka, kterému bez problémů fungují nohy, ruce, řeč. Na zemi před ním leží prkno široké asi 30 cm a on po něm bez potíží, plynule, přejde. Pokud se stejné prkno položí vysoko na zídku, objeví se strach z pádu a jeho chůze už nebude samozřejmá — bude váhavá, opatrná, možná kostrbatá, sotva plynulá.

Paralela ke koktavosti. 

Stejně jako Fraser, i já věřím, že všichni balbutici v sobě mají toliko plynulosti, že dokážeme umluvit ústní zkoušení, pohovor i telefonát. Nicméně u většiny z nás strach z pádu, z koktání, vede k tomu, že se snažíme za každou cenu nezakoktat. Před koktavostí vlastně utíkáme, ona se nás snaží dohnat, a nakonec se začneme přetlačovat. Fraser dodává, že právě tento strach nás nutí násilím ovládnout vlastní řečový mechanismus a toto násilí je příčinou naší neplynulosti.

Mmmh, zas je o čem přemýšlet, dlouhé zimní večery se blíží.;)