mezi tichem a hlasem.

...se toho spousta děje. Minimálně pozoruju, co ty dva (zdánlivě) protipóly dělají, jak se chovají. Když jsem setrvávala v tichu, většinu času jsem mlčela. A když jsem se ozvala, tak opatrně. Tiše. Jako bych  si před každým slovem potřebovala ověřit, jestli mám právo ho vyslovit.
A pak je tu druhý kousek, ten hlasitější. Úplný opak. Když ho něco baví, když se pro něco nadchne, když je v tom naplno, umí se projevit s absolutní jistotou. Má jiskru. Stojí pevně ve své síle. Ví, co chce. Je autentický a živý. Vlastně se ho dokonce učím i kultivovat.

V tom prvním nastavení jsem strávila přibližně třiadvacet let. Ale to ticho nebylo jen "špatné". Naučilo mě naslouchat a být se sebou. Jenom někdy bylo těžké poznat, jestli je to moje přirozené ticho… nebo ticho ze strachu.
No a pak, cca v pětadvaceti,  se začalo dít něco nového. Postupně jsem povolovala napětí. Poznávala samu sebe jinak. A někde po cestě se ve mně začalo rozlévat větší sebevědomí. A mluvila jsem jinak. Tohle poznání mojí druhé stránky, té pevné, sebejisté a živé, to byl absolutní gamechanger.

Tyhle dvě roviny se ve mně pořád střídají. Někdy se ozve starý třiadvacetiletý návyk, ale taky už vím, že existuje i druhá část, kterou posiluju. Pak už nemusí ticho a hlas stát proti sobě. Mohou se potkat a navzájem se doplňovat.