co nepřijmeš, nemůžeš změnit.

V týdnu jsem slyšela v podcastu tohle tvrzení. Často si takové deep thoughts aplikuju na určité situace v mém životě. Baví mě to. Co jako první napadne balbutika? Většinou koktání.

Když ho budu kamuflovat, nemůžu nic měnit.
Když ho budu nenávidět, nemůžu nic změnit.
Když ho nepřijmu, nemůžu nic změnit.

Jenže přijmout něco, co celý život zraňuje? Jak se vlastně taková věc přijímá? Afirmace? Stoupnout si každé ráno a večer před zrcadlo? Možná by se dalo. Možná to někomu funguje.

Rozum to neuchopí. Přijetí asi není úplně myšlenkový konstrukt. Podle mě se to potřebuje propsat do nejhlubších člověčích hlubin. Já se sama sebe často ptám. Potřebuju na to klid. Ticho. Někdy hudbu. Na začátku pár vědomých nádechů. A když ze sebe spontánně vyhrknu: "nepřijímám," jedu dál. Ptám se dál. Čeho se bojím? Co by to znamenalo, kdybych to přijala? Co by se změnilo?

Není to lusknutím prstu. Žádné instantní řešení. Spíš pomalé odlupování vrstev.
Ale ty jemné posuny… jsou často ohromující.
Možná přijetí není okamžik. Možná je to proces, kdy si dovolíme být pravdiví – i v tom, co se nám nelíbí. A právě tam začíná změna. ❤️